Zázrak zrození života

Asi neexistuje silnější moment v lidském životě, než je narození dítěte. Najednou se vám otočí život, přehází se přirozeně priority a vy byste za toho malého drobečka nejraději dýchali sami. Než však přijde děťátko na svět, vyvíjí se v matčině lůně skoro celý rok a to, jak se matka během těchto devíti měsíců bude chovat, má zásadní vliv na budoucí život dítěte.

Bylo pozorováno několik zajímavých zjištění, my se však budeme držet pouze těch týkajících se vzniku obezity. Celý vědní obor zabývající se změnami v rámci genové exprese se nazývá epigenetika a díky epigenetice máme spoustu zajímavých informací. Bylo by fajn, kdybychom prostě mohli stimulovat geny zodpovědné za nárůst IQ a ztrátu hmotnosti, že? Ve své podstatě to však lze ovlivnit, není ale zatím jasné do jaké míry!

Jestli jste někdy viděli film Avatar a všimli jste si, jak je na planetě Pandora vše propojené se vším, avataři dokáží komunikovat se stromy a zvířaty, tak naše buňky takto neustále komunikují mezi sebou a s okolím. Na funkci genů má vliv to, v jakém prostředí se nacházíme, jaký vzduch dýcháme, jaké jídlo jíme, jakému jsme vystaveni stresu, a také co pijeme, úžasné že? Když budoucí maminka v průběhu těhotenství nepřiměřeně snižuje příjem energie z potravy, tak svému dítěti zadělává na nadváhu nebo obezitu. Zjednodušeně řečeno dítě dostává signály, že je málo potravy a tak si do života přinese šetřivý fenotyp (úsporné fungování organismu), který se za každou cenu snaží využít každý kilojoul poskytnuté energie na maximum, jelikož dítě bylo připravováno, že bude mít nedostatek jídla. V drtivé většině případů však nedostatek potravy nehrozí a tak se dítěti začínají množit a plnit adipocyty (tukové buňky) (Martínez, Cordero, Campión, & Milagro, 2012).

Porod

Okamžik prvního nadechnutí novorozence s sebou nese nepopsatelné pocity štěstí, úlevy a radosti. Než však děťátko přijde na svět, čeká ho mnohdy komplikovaná cesta. Se stále se prodlužujícím věkem žen, jež poprvé přivádějí na zem nového človíčka, se komplikuje i průběh porodu. Zpravidla platí, že čím je žena starší, tím je větší pravděpodobnost porodu císařským řezem. Způsob porodu má velký vliv na budoucí zdraví novorozence a predispozici k obezitě. Když novorozeně prochází porodními cestami, „dědí“ tak mikrobiotu od matky a tímto procesem se zahájí raný vývoj mikrobioty. V případě, že dítě přijde na svět císařským řezem, nedochází ke zdědění mikrobioty a děti narozené tímto způsobem jsou náchylnější k nemocem a přibírání na váze (Dominguez-Bello et al., 2010).

Více o mikrobiotě se dočtete zde

Kojení

Armstrong & Reilly (2002) testovali hypotézu založenou na domněnce, že kojené děti mají nižší výskyt obezity než děti, které byly odkázané na umělou výživu. Jak se dalo čekat, hypotéza se potvrdila. Umělá výživa nedokáže plnohodnotně nahradit dynamicky se měnící složení mateřského mléka vyvíjené několik milionů let pro zajištění správného vývoje dítěte. Jednou z látek mateřského mléka jsou OMM, což je zkratka pro oligosacharidy mateřského mléka, mající obrovský vliv na rozvoj složení střevních bakterií dítěte.

Pokud jste četli článek o mikrobiomu, tak máte elementární znalosti o tom, co to mikrobiom je a proč by nás měl zajímat. Víte, že složení a rozmanitost mikrobiomu úzce souvisí se zdravím a třeba i rozvojem nadváhy nebo obezity. Pozitivním působení OMM dochází k rozvoji mikrobioty a v případě umělé výživy se nedá spoléhat na stejný výsledek.

Soumrak antibiotik

Všichni víme, že antibiotika jsou v některých případech naprosto nezbytná pro dosažení úspěšného vyléčení se z nemoci. Bohužel v dnešním světě je pozorováno velké nadužívání antibiotik a prášků tlumících bolest. V mnoha případech je to velmi jednoduchá cesta, jak se zbavit bolesti hlavy a pomoci si s léčením. Ale jak už to v životě bývá, tak je to něco za něco.

Všechny bakterie dokáží mutovat, aby se přizpůsobily podmínkám, ve kterých mají přežít. Mutací bakterií dochází k tomu, že se stávají odolnými vůči působením antibiotik. Možná si říkáte, co to má společného s nadváhou a obezitou? Chvilku trpělivosti a bude vám to vysvětleno. Jakmile začneme užívat antibiotika, tak se jedná z velké části o širokospektrální léčiva, které plošně zaútočí na všechny bakterie nalézající se v našem zažívacím traktu. Čím je léčba intenzivnější a delší, tím dochází k devastující redukci populace mikrobioty, která se z toho nedokáže vzpamatovat po dobu dalších několika měsíců. Téměř každá studie potvrdila skutečnost, že užívání antibiotik v období novorozeněte nebo kojence má za následek větší procento tělesného tuku v pozdějším životě dítěte. Nejinak tomu je i u dospělých jedinců. Protilékem jsou kvalitní probiotika a potraviny s probiotickým působením, které pomůžou k navrácení rozmanitosti a funkce střevního mikrobiomu (Ajslev, Andersen, Gamborg, Sørensen, & Jess, 2011).

Rodičovská zodpovědnost

Přáním každého rodiče je, aby jejich děti byly zdravé a šťastné. To úzce souvisí i s tím, jaké potraviny a jaké nápoje dětem poskytujeme. Snad každý se setkal se situací, kdy si dítě v supermarketu doslova vybrečelo oblíbenou sladkost. Jednou za čas v tom nejspíše nebude velký problém, ten se však objeví v případě, že se to stane pravidlem.

Jelikož děti přebírají jak vzory chování, tak nutriční vzory, rodiče je tímto způsobem nevědomky připravují na budoucí život. Ukázat dětem, co je správné a co není z hlediska morálního, je důležité pro fungování jedince ve společnosti. Z hlediska nutričního je to důležité pro zdravý a sebevědomý vývoj jedince. Problém nastává v okamžiku, kdy rodiče nemají elementární znalosti o výživě a tzv. dopřávají svým dětem, aby se přece měly dobře. No jo, ale čím je větší konzumace junkfoodu u dětí, tím je větší i obvod pasu. Mezi junkfood můžeme zařadit slazené nápoje v podobě limonád, minerálních vod, šťáv a bohužel i džusů, které jsou jen dobře prodaným cukrem. Ruku v ruce s tím jde zvýšená konzumace sladkostí a fast-food pokrmů. Jestliže jsme ve vývoji došli až sem, pravděpodobně naše děti v budoucnu nečeká nic dobrého. Přebytečné kilogramy, které děti naberou v průběhu dětství a adolescence, již jen těžko v dalším běhu života ztrácejí. Šancí na rekompozici postavy a úbytku tukové tkáně je tzv. růstový spurt, což je období, kdy se vlivem zvýšené hormonální aktivity organismu z chlapců stávají muži a z dívek ženy (Schulze et al., 2004).

Neodpustím si citaci příběhu dětského endokrinologa Roberta Lustiga, který se denně setkává s obézními dětmi a řeší jejich zdravotní stav.

„Julio je patnáctiletý Latinoameričan ze západního Texasu, který váží 180 kg. Byl nouzově letecky dopraven do San Franciska kvůli transplantaci jater, protože jeho patologie zahrnuje vážné ztukovatění a zjizvení jater, známé jako nealkoholická steatohepatitida (NASH) s cirhózou, což je porucha spojovaná se závažným alkoholismem. Alkoholu se sice ještě nikdy nedotkl, zato vypil nejméně dva litry Coca-Coly každý den od chvíle, kdy byl dost velký, aby dosáhl do ledničky. Juliova transplantace byla úspěšná a o dva týdny později byl z nemocnice propuštěn, poté co mu řekli, aby zhubnul, přestal pít limonády a zlepšil své stravování. O rok později přišel Julio na kontrolu na Kalifornskou univerzitu v San Francisku. Jeho strava se nezměnila, pití limonád pokračuje, hmotnost se nesnížila a ultrazvuk ukazuje tuk uložený v jeho nových játrech.“ (Lustig, 2015, s. 157)

Doufám, že tento krátký výsek z Lustigovy knížky vás přiměje přemýšlet o limonádách novým způsobem.

Osobní zodpovědnost:

Dostáváme se pomalu do věku, kdy jsme již takřka zodpovědní sami za sebe, a naše jednání je výsledkem našeho nejlepšího úsudku v daný moment. V nutriční otázce je osobní zodpovědnost vyjádřena tím, že si vybíráme jídlo a neseme za to zodpovědnost. Pokud jsme od dětských let nezískali zdravé výživové zvyklosti, pravděpodobně k tomu nedojde ještě dlouho, pokud v sobě nenajdeme vůli s tím něco dělat. Je celkem jednoduché si říci, že s tím fastfoodem a junkfoodem přestaneme, ale dá se to vydržet hned a dlouho, nejsme na tom jídle závislí?

Christensen & Brooks (2006)zjistili, že konzumací pokrmů složených převážně ze sacharidů a cukrů dochází k větší produkci serotoninu, který je zodpovědný za prociťované okamžiky štěstí. Efekt se ještě umocňuje, když se v jídle vyskytuje dohromady cukr, sůl a tuk. Je to jako s drogami a s jídlem roste chuť. Časem pro navození pocitu štěstí potřebujeme větší a větší „dávku“ pokrmu a tím nadále zvyšujeme svůj energetický příjem a tloustneme. Na krátký čas nás uspokojí tabulka čokolády zakousnutá nanukem, ale pak většinou následuje pocit viny, že jsme se nedokázali udržet na uzdě a kruh se opakuje.

Stravu nepřecvičíme:

Všude kolem nás zaznívá názor, že bychom se tedy měli více hýbat a vypotit „to“, že jo? Tak se tedy jdeme hýbat a vykonávat přijatelnou pohybovou aktivitu. Jestliže jsme měli štěstí, tak jsme i něco málo spálili, ale jelikož tělo se opravdu nerado vzdává těžce nabitých kilogramů, tak nás podněcuje chuť na něco dobrého. A jelikož jsme nezměnili stravu, tak sáhneme pro pocity štěstí vyvolávající čokoládové tyčince a vše, co jsme spálili, máme energeticky vyjádřeno zpět. Pokud nezměníme stravovací zvyklosti a neomezíme energetický příjem, tak nemáme šanci úspěšně redukovat svou hmotnost.

Hormonální regulace:

Určitě jste již slyšeli něco o hormonech zodpovědných za to, jak se cítíme sytí nebo hladoví. Prvním z nich je leptin, který má vliv na příjem potravy. Leptin jednoduše dokáže říci receptorům v mozku, abychom se najedli nebo jíst přestali v závislosti na koncentraci leptinu. Více v článku o leptinu. Obézní lidé mají často rezistenci na leptin a nedostávají tak adekvátní signály, které by jim zabrzdily apetit.

Ghrelin je zase hormon hladu, neboli hormon prázdného žaludku, který nás doslova nutí vyplenit špajzku, mrazák a ledničku. Z tohoto důvodu není moudré nechávat se vyhladovět. Více v článku o Ghrelinu. Drastická dieta sice pomůže shodit pár kilogramů, ale nepomůže s leptinem. A leptin nás donutí se zpět vyjíst do původní podoby, pokud nebude redukce pozvolná (Allison & Myers, 2014).

Závěr:

Ve druhém díle se podíváme na několik grafů, které ukazují zajímavé fakty ohledně nárůstu tukové tkáně v průběhu let. Často se lidé vymlouvají na genetiku. Nejčastější odůvodnění si, proč máme pár kilogramů navíc, jsou svedeny na geny – „to víš, mám špatný geny po dědovi“. Podíl genetiky na obezitě je stále předmětem diskuzí. V dřívějších letech se genům přisuzovalo až 40 % podíl na obezitě, dnes jsou již tato čísla poněkud umírněná a mluví se o 5 – 10 %. Zbytek je prostá interakce organismu s prostředím. Pakliže chcete zhubnout, jděte na to chytře a plánujte si stravu dle vašich potřeb společně se cvičením. Kupodivu to není žádná velká věda.

P.S. Dokázali jste vypozorovat, o jaký bod se jedná? Přece zase a znovu o celkový životní styl.

Ondřej Klein

Literatura:

Ajslev, T. A., Andersen, C. S., Gamborg, M., Sørensen, T. I. A., & Jess, T. (2011). Childhood overweight after establishment of the gut microbiota: the role of delivery mode, pre-pregnancy weight and early administration of antibiotics. International Journal of Obesity (2005), 35(4), 522–529. https://doi.org/10.1038/ijo.2011.27

Allison, M. B., & Myers, M. G. (2014). 20 YEARS OF LEPTIN: Connecting leptin signaling to biological function. Journal of Endocrinology, 223(1), T25–T35. https://doi.org/10.1530/JOE-14-0404

Armstrong, J., & Reilly, J. J. (2002). Breastfeeding and lowering the risk of childhood obesity. The Lancet, 359(9322), 2003–2004. https://doi.org/10.1016/S0140-6736(02)08837-2

Dominguez-Bello, M. G., Costello, E. K., Contreras, M., Magris, M., Hidalgo, G., Fierer, N., & Knight, R. (2010). Delivery mode shapes the acquisition and structure of the initial microbiota across multiple body habitats in newborns. Proceedings of the National Academy of Sciences, 107(26), 11971–11975. https://doi.org/10.1073/pnas.1002601107

Christensen, L., & Brooks, A. (2006). Changing Food Preference as a Function of Mood. The Journal of Psychology, 140(4), 293–306. https://doi.org/10.3200/JRLP.140.4.293-306

Lustig, R. H. (2015). Cukr - náš zabiják. Brno: CPress.

Martínez, J. A., Cordero, P., Campión, J., & Milagro, F. I. (2012). Interplay of early-life nutritional programming on obesity, inflammation and epigenetic outcomes. Proceedings of the Nutrition Society, 71(2), 276–283. https://doi.org/10.1017/S0029665112000055

Schulze, M. B., Manson, J. E., Ludwig, D. S., Colditz, G. A., Stampfer, M. J., Willett, W. C., & Hu, F. B. (2004). Sugar-sweetened beverages, weight gain, and incidence of type 2 diabetes in young and middle-aged women. JAMA, 292(8), 927–934. https://doi.org/10.1001/jama.292.8.927