V první řadě děkujeme za Vaši ochotu poskytnout tento rozhovor. Zkuste se na začátek prosím našim čtenářům představit.

Svému řemeslu se věnuji od roku 1999. Hlavním tématem mé práce je psychologie výkonu. Cílem spolupráce s klienty je maximální využití jejich vnitřního potenciálu jednotlivce nebo týmu, přes který vede cesta k maximálnímu výkonu, ale také vnitřnímu klidu a osobní spokojenosti.

Mám tu čest spolupracovat s nejlepšími firemními týmy, sportovci i odborníky z České republiky, z čehož mám samozřejmě radost. Proto velmi rád přednáším své zkušenosti z praxe na veřejných přednáškách a několika univerzitách. Věřím, že konkrétní příběhy mých klientů mohou inspirovat další lidi k práci s vlastním potenciálem a psychikou.

Kde se u Vás vzala touha věnovat se mentálnímu koučinku?

Už při studiích na vysoké škole jsem měl možnost stát se součástí přípravy a rozvoje top managementu společnosti Barum Continental ale i dalších firem, kde jsem měl možnost sledovat při práci odborníky z řad psychologů a koučů.

Mé osobní propojení s vrcholovým sportem mne inspirovalo a motivovalo dozvědět se o možnostech využití psychiky ve výkonu ještě více. Navíc je velmi návykové a příjemné být součástí úspěšných a zajímavých příběhů mých klientů v byznysu, sportu a dalších oborech lidské činnosti.

Mentální trénink a psychologii výkonu vnímám jako své řemeslo, které mne baví, velmi zajímá a těší mne být pro druhé užitečný v jejich cestě za úspěchem a osobní spokojeností.

Snažíte se pomáhat s psychikou jak vrcholovým manažerům, tak i sportovcům. Najdou se mezi těmito dvěma skupinami určité podobné rysy?

Naprosto. Zastávám názor, že byznys je sport, který má svá pravidla, skóre (peníze), soupeře (konkurence) a najdete řadu dalších podobností. Pro mé klienty ze všech oborů a oblastí sportu nebo managementu je také společné, že kromě talentu obrovsky rozhoduje nadšení, touha a chtění, které jsou potřebné pro tréninkovou/pracovní dřinu a neustálé hledání toho, jak se zlepšovat a tím i vítězit.

Jsou sportovci posedlí úspěchem či dokonalostí?

Myslím, že většina těch úspěšných není. Posedlost není ideální stav mysli pro nikoho. To, že rádi vyhrávají a ti nejlepší jsou na to do jisté míry zvyklí, to ano, ale spíše bych společnou charakteristiku hledal v tom hledání dokonalosti a zodpovědné dřině, která je pro ně přirozenou a léty dobře prověřenou cestou k úspěchu.

Bezesporu mají vrcholoví sportovci výhodu v umění práce s vlastní psychikou, v nastavení mysli pozitivním směrem a v myšlení vítěze. To je často předurčuje k úspěchu i při jiných činnostech a aktivitách než je jejich hlavní disciplína. I proto jsou úspěšní sportovci žádanými členy firemních týmů.

To, že sportovci bývají v rozhodujících okamžicích často přemotivování, což jim „sváže nohy“ je známo. Setkáváte se ale u vrcholových sportovců i s problémem nedostatku koncentrace při důležitých utkáních?

Předsoutěžní příprava emocí a motivace je jedna ze samostatných kapitol práce s psychikou a mentálního tréninku. Optimální nastavení mysli a koncentrace na výkon je středobodem mezi extrémy demotivace a přemotivování. Umět najít ten nejlepší stav je úkolem pro sportovce, ale často do něj vstupují i trenéři/rodiče a proto tuto oblast řeším často i s nimi.

Cestou k získání kontroly nad koncentrací a vlastní motivací je právě mentální trénink nebo BodyMind Training, Inner Power Training a další metodiky.

Snažíte se sportovce přivést do tzv. „zóny“ před výkonem, nebo si myslíte, že je to nemožné?

Především si myslím, že se v současnosti termíny „zóna“, „flow“ apod. využívají až příliš.  Být naplno pohlcen činností, se stalo jakousi moderní mantrou a trenéři vyčítají už i dětem, že se neumí nechat „pohltit“, stejně jako firmy chtějí za každou cenu udělat své zaměstnance „šťastné“. Už jsem viděl i snahu diagnostikovat a vyhodnocovat, který hráč z týmu je „nejvíce pohlcen a v zóně“.

Tyto stavy  by měly zůstat přirozeným následkem nastavení psychiky sportovců i zaměstnanců. Zvýšený tlak a očekávání bude mít, dle mého názoru, efekt spíše destruktivní a opačný než bychom si přáli. Navíc pokud je sportovec až příliš „v zóně“ má to i své negativní důsledky… Například to vede až k dezorientaci sportovce a  vlastním gólům či tzv. „nepochopitelným chybám“.

Takže odpověď je ano, je možné dostat sportovce do zóny a pomoci mu ke stavu flow, ale je třeba jako se vším myslet na to, že i tyto stavy mají svůj rub a líc.

Spoustu lidí nevěří na pojmy, jakým je například „vnitřní energie“. Jak byste Vy docílil toho, aby sportovci začali věřit i na jevy, které nejdou vyčíslit či odůvodnit?

Ten, kdo věří pouze tomu, co sám je schopen vlastním rozumem pochopit, sám sebe obrovsky limituje a omezuje. Otevřená mysl a umění přijmout i věci, kterým nerozumíme je rozhodnutí a osobní odvaha každého. Navíc ten, kdo chce vše pochopit, je v pasti neustálého nedostatku informací, protože stále je možno získávat další a další argumenty pro a proti, ale pak se často ztratí ta hlavní pointa a přínos.

Nemusíte věřit, stačí když umíte tu možnost přijmout a neuzavírat se. To, zda tomu začnete věřit, nebo pochopíte princip je otázka času. Pro maximální využití vlastního potenciálu je prioritou se neuzavírat a stále se stávat silnější a pestřejší osobností, která je schopná přijmout a využít maximum toho, co se nabízí.

Hlavně u mladých sportovců je často vidět, jaký má přítomnost rodičů během utkání negativní vliv na jejich výkon. Myslíte si, že je to spíše vinou hráčů, kteří se nedokáží dostatečně „obrnit“ vůči vnějším vlivům, nebo máme hledat chybu u rodičů samotných?

Nejde o přítomnost rodičů během utkání, ale o to jaké mají rodiče se svými dětmi vztahy. Pokud je vztah o tlaku a vysokých očekáváních bude mít přítomnost rodiče na utkání jiný dopad, než pokud je rodičovský vztah o podpoře, inspiraci a úctě. Psychika uznává obecné zákony jako je například „akce a reakce“…

Pokud rodiče neumí dát svým dětem dostatečný respekt, úctu, pak je nemohou očekávat ani od dětí. To samé platí pro trenéry. Děti by neměly být nástrojem naší touhy „něco dokázat“, ale bohužel často je moje práce s talenty o zmiňovaném „vytěsnění vnějších vlivů“ i směrem k rodičům. Ideální stav to, ale samozřejmě není.

Psychika a emoce by měli jít za úspěchem s nadšením a pocitem smysluplnosti, včetně zdravých sociálních vztahů s rodiči, trenéry, týmem i soupeři. Pak je úspěch propojen i s osobní spokojeností a štěstím. Právě tato kombinace se často stává neporazitelnou a vynese talent na vrchol své disciplíny.

Více o Jiřím Kastnerovi se můžete dočíst na www.topguide.cz

                                                                                                                                                                           Jakub Kalus